Prolog

10. listopadu 2013 v 22:41 | Berenika Affordová |  Fools on the hill

U okna stál vysoký brunet, jeho zvláštně zbarvené oči byly zarudlé od slz i teď se mu jedna skutálela po bledé tváři. Rychle si ji setřel hřbetem ruky a rozhlédl se po prostorném obývacím pokoji jako by snad někoho hledal, ale v posledních dnech byl doma sám a ani dnes tomu nebylo jinak.

Rychle se vysmrkal, otřel si vlhké oči a došel k velkému kamennému krbu. Zdobily ho černobílé fotografie v malých dřevěných rámečcích. Pohladil fotografii mladé ženy, která v rukou svírala jeden ze svých milovaných fotoaparátů. Brunetovi se zaleskly oči, ale zakázal si brečet a tak k ženě na fotografii tiše promluvil: "Lindo, dnes se všechno změní, už budeš pokojně spát tam nahoře," řekl a zadíval se na vysoký strop. Popotáhl, tak jak to dělávají malé děti, když se nechtějí vysmrkat a znovu pohladil Lindiny světlé vlasy. Ta se na něj z fotografie usmívala a to mu dodalo odvahy. Jak moc by si přál, aby tady s ním mohla teď být. Odepřel by si všechno všecičko na celém širém světě, aby tu s ním dnes byla ona- jeho milovaná Linda.

Křečovitě odtáhl ruku od fotografie a pomalu došel zpátky k oknu. Úsměv na tváři mu vyčaroval kabriolet smetanové barvy, který se blížil přímo k jeho domu. Otočil se směrem k Lindě a usmál se na ni.

Zazvonil zvonek.

"Už letím!" Zavolal brunet, zatím co se hbitě řítil ke vchodovým dveřím. Otevřel. V předzahrádce stál o něco málo vyšší muž, jeho kaštanově hnědé vlasy byly pečlivě sčesané na jednu stranu, ale velkou většinu z nich zakrývala kožená kšiltovka. Přestože v posledních dnech bylo slunce většinu času schované za velkými načechranými mraky, měl nasazené černé sluneční brýle, přes které nebylo možné vidět jeho oči. Jeho zářivý úsměv byl okouzlující. Stará kožená bunda mu sahala do pasu, vypasované džíny mu obepínaly jeho svalnaté nohy a černé kozačky mu dosahovaly do poloviny lýtek.

"Johne," vydechl nadšeně brunet a v očích se mu opět zaleskly slzy, "jsem strašně rád, že si přijel. Jaká byla cesta? No a jak se ti vede?" Vrhl se Johnovi okolo krku a stále ze sebe chrlil další a další spousty otázek.

"Prosim tebe, Paule. Jsem taky rád, že tě vidím, ale nechci vědět, co si o nás bude myslet Julian." Řekl a vysmekl se z Paulova pevného objetí. Paul se s tou zprávou hned rozzářil: "Cože? Julian je tady taky? Kolik už mu je devět nebo deset? Kde je? Vůbec jsem nečekal, že ho vezmeš s sebou."


"Kam bych ho asi tak dal? Doma bych ho samotnýho nemoh nechat. Sedí tam v autě." Řekl nevzrušeně a mávl rukou směrem ke kabrioletu. "A taky jsem předpokládal, že tě aspoň trochu rozveselí." Dodal shovívavě John. Paul se na něj usmál, rozbrečel se a pevně ho objal kolem krku, protože v tu chvíli mu bylo jedno, co si o něm kdo pomyslí - byl tu jeho nejlepší přítel a on se po těch dnech prázdnoty a smutku zase cítil celý.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Edona Edona | Web | 11. listopadu 2013 v 17:29 | Reagovat

Ani nevím kolikrát už jsem to četla, ale pořád si tu čtu ráda znovu a znovu. A co, že pořád měníš články? :D

2 Berenika Berenika | Web | 11. listopadu 2013 v 21:08 | Reagovat

[1]:  Třikrát? :D Těš se na nové díly :D
No krapet se mi v tom udělal binčus, tak jsem to musela překopat :D Umělec prostě :D

3 ΔMELIA GOLDEN ΔMELIA GOLDEN | Web | 12. listopadu 2013 v 22:34 | Reagovat

krásně píšeš. :-) Zajímalo by mne, co se stalo s Lindou.. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama