Leden 2014

Perličky z prvních lavic

31. ledna 2014 v 14:29 | Berenika Affordová |  pearls
Myslím, že nikomu neušlo, že včera se rozdával takový ten papír, na kterém je velkolepě napsáno Výpis vysvědčení, razítko školy, podpis ředitele, třídního učitele a ještě navíc spousty slov. Třeba výborný nebo chvalitebný anebo vaše jméno. Někteří ten den i ten papír nesnášejí, protože vědí, že celý půl rok proflákali a rodiče by jim nejraději přelámali všecky kosti v těle. Já k nim nepatřím. Letošní vysvědčení bylo nejlepší, jaké jsem kdy za svoje studium na gymnáziu měla - jedna dvojka- z češtiny samozřejmě. Z čeho jiného? Naší profesorku (ano, jsme chudáčci naši maličcí nuceni říkat učitelům profesoři) nemám úplně v lásce. Ne, že by mi něco provedla, ale prostě mi není úplně sympatická. Avšak ve středu se to celkem změnilo. Četli jsme v čítance celkem nepovedenou povídku o upírech psanou formou deníku, to jediné na tom bylo zajímavé. Každopádně jsme byli v primě donuceni zakoupit si sešit s tvrdými deskami, kam jsme si měli údajně psát naše vzpomínky, že prý nám to bude v budoucnu užitečné. Nevím, no. Paní profesorka H.H. (zkratka jejího příjmení, jen abyste se nedivili) nám zadala, ať do těch sešitů také napíšeme nějaký strašidelný deníkový zápisek. Žádný počet slov, žádné pevně dané téma - tak to mám ráda. Jak jsem se do toho pustila, tak mi propiska létala po papíře, aby co nejrychleji zachytila moje myšlenky, které se jen a jen množily. Bála jsem se jí svou práci odevzdat. Nohy mě neposlouchaly a šly si tam, kam se zachtělo jim. Odevzdala jsem. Ruce se mi začaly potit a nohy, kterým již poroučel mozek, mi říkaly, že by bylo lepší utéct. Než jsem k tomu dostala odvahu, paní profesorka mi zápisek pochválila. Přesně řekla něco v tom stylu, že kdybych psala deník, nepoužívala bych tak poetická slova, ale je prý poznat, že mě psaní baví a jsem v něm o hodně napřed než spolužáci. Na tváři se mi rozlil blažený úsměv a já vytančila ven ze třídy nedbaje masy lidí tlačící se dovnitř.

Fool´s garden - A man of devotion

27. ledna 2014 v 22:22 | Berenika Affordová |  music

Opět ti moji němčouři!
Ach ano, v životě bych neřekla, že si oblíbím zrovna německou kapelu. Já, která tak nesnáším němčinu, tedy lépe řečeno naši učitelku. Ale víte, co je obrovský paradox? Zrovna na tuto kapelu mě navedla jedna a ta samá učitelka. Zvláštní. Asi nemá tak špatný hudební vkus, jak jsem si myslela.

Teď se asi budete chytat za hlavu, ale vlastně víte co, dělejte si, co chcete. Mně se ta písnička prostě strašně líbí!



"Dadabndabnduah
I want to make you understand
Dadabndabnduah
Oh, oh yeah

Dadabndabnduah
That I will get you in the end - Yes I will
It´s just a matter of days - Yes it is
And not a matter of taste - Yes it is
It´s just a matter of time
You´ll be mine
You´ll be mine"

McLennon fanfiction challenge - den první

20. ledna 2014 v 16:01 | Berenika Affordová |  mclennon challenge
Protože číst se dá i něco jiného než knihy. Což takhle slashe? A co cestou výzvy?

Určitě by bylo fajn předem napsat o celém tomto praštěném nápadu nějaké malé info. Jde o můj ženiální výmysl, který spočívá na principu běžných několikadeních challenges. Ale protože mi (lemře líné!) třicet dní přišlo moc dlouho, veleváženě jsem se usnesla k tomu, že ta moje bude mít pouho pouhých deset dní. A o co v ní půjde? Předem mi jde o to, trošku vám přiblížit svoje oblíbené McLennonovské slashe, které jsou všechny v angličtině, se kterou by asi neměl být v dnešní době problém, nemýlím-li se a i kdyby jo, strejček Google vždycky poradí.

Pokud byste projevili valný zájem o její kopírování, o čemž pochybuji, klidně to udělejte. Tolik k předmluvě, a pokud vás to ještě nezačalo nudit, můžeme se přesunout k prvnímu McLennonu.

Článek, který se pozastavuje nad krásou autobusové dopravy

15. ledna 2014 v 16:53 | Berenika Affordová |  journal
Máte rádi cesty autobusem? Občas jezdím ze školy domů autobusem a myslím, že nejde něco takového nemít rád. Já je doslova miluji. To spadané barevné listí, které již zcela zdemolovala těžkotonážní kola velkých plechovek, které se neomaleně řítí krajinou nehledě na krásu přírody, na zpěv ptáků ani na lidi, jenom spěchají. Ale proč spěchají? Mají málo času? Co je čas? Nedá se vzít do ruky, ale přesto vám jednoho osudného dne proteče mezi prsty a nikdo s tím nic nenadělá ani, kdyby se na řasy postavil. Nač tedy spěchat a ochuzovat se o tu nevyčíslitelnou krásu, která je kolem nás? Kvůli penězům? Peníze nejsou všechno.

Jediné co na těch cestách nesnáším je čekání na zastávce. Určitě to znáte. Je to ten čas, kdy se podíváte na mobil klidně desetkrát za minutu doufajíc, že už nastane čas, kdy se váš vůz přiřítí z vedlejší zatáčky a shovívavě otevře svoje dveře. Avšak i tento čas vám můžou pekelně znechutit spolužáci, kteří stojí vedle vás a baví se o počítačových hrách. V těchto chvílích obvykle dělám, že je neznám a upírám svůj zrak do země doufající v to, že se můj zrak náhle změní v laserové paprsky a já propálím chodník, na kterém ti tupci stojí.

K nám domů od školy to není zas taková dálka. Pouhopouhé tři zastávky. Většinu jízdy jen tak sedím, přemýšlím a kochám se krajinou. Avšak dnes mi moje zvyky překazil autobus narvaný lidmi, protože od nového roku se maličko pozměnil jízdní řád a autobus, který měl konečnou stanici, tam kde vystupuji, přestal jezdit. Na mé oblíbené místo se vmáčkla maminka s dcerou, kterým to nemám za zlé. Kdo by totiž odolal tak bezvadnému místu? Sedla jsem si tedy plná smíšených pocitů na sedačku za nimi. Okno hyzdil nechutný hadr, který se vydával za záclonku, ale já ho prokoukla už na začátku!

Hned na první zastávce se do již tak dost plného autobusu narvala další skupinka lidí. Dala jsem si tedy tašku na klín a čekala, zda se nově vytvořeného místa někdo ujme. Ujal! Byl vysoký asi jako já, což není zas tak moc a vlasy měl vyčesané do kohouta, čímž mi připomněl bývalého spolužáka. Optal se mě, zda si může přisednout. Darovala jsem mu vřelý úsměv, kterého se jen tak někdo nedočká a pokývla hlavou. Seděli jsme vedle sebe, jen tak beze slova a na stanici, kde vystupuji, se se mnou rozloučil prostým ´Ahoj´ a já ho na oplátku nechtíc bouchla taškou do nohy.

Kapitola první

11. ledna 2014 v 16:12 | Berenika Affordová |  Fools on the hill

John nemohl usnout a sdílení postele s malým Julianem, který kope ze spaní, mu taky dvakrát nepřidalo. Opatrně sundal chlapcovu ruku ze svých ramen a s nemenší opatrností se posadil. Julian sebou škubl. To má po Cynthii- pomyslel si s mírným úsměvem. Představa toho, že by s Cynthií zase společně sdíleli lože, se mu zamlouvala. I to kopaní a společnou přikrývku by snesl. Nic už není tak jak bývávalo.

Článek, který stručně popisuje nepřítomnost kapitánky (ne, nesežrali jí žraloci)

10. ledna 2014 v 23:25 | Berenika Affordová |  journal
Affordová žije! Třikrát hurá a nekončící sláva na její bedra!

Myslíte, že existuje nějaká beználadná nálada? Určitě to znáte. Taková ta nechuť ke všemu a všem. Nebaví vás ani jíst ani spát ani psát na blog ani koukat na televizi a o učení ani nemluvě! Podle všech by měly být Vánoční prázdniny plné radovánek, oslavování a zpívání koled u krbu, kde se sejdou všichni členové vaší nehorázně rozrostlé rodiny... Tak přesně tak to nebylo. Ne, že bych se měla špatně, to rozhodně ne, ale poslední dny jsem se do té školy už těšila. Ano, slyšíte čtete to správně - Berenika Affordová - ta která tak nesnáší školu, ale hlavně její návštěvníky- veřejně přiznává, že se těšila do školy. Skandál!
(Pokud jste to ještě nepochopili, tohle byla špatná výmluva nummer eins)

Silvestr. Hah! Naše rodina nepatří mezi ty, kteří holdují alkoholu. Ani o Silvestru tomu naštěstí není jinak. Troufám si říci, že jsme na půlnoc čekali jen tak ze zvyku. Potom jsme se rozprchli všichni do svých pokojů a konec. Nic, co by stálo za řeč.
Ale vlastně ano. Milí čtenáři, chtěla bych vám všem opožděně, ale přece popřát do Nového roku spoustu úspěchů a splněných přání, která nás všechny ženou vpřed. Ale jak se říká i pád na hubu je krok kupředu.

Nemůžu popřít, že mám školu ráda. Ona za to nemůže, je to jen nebohá stará budova, která se nemůže sama bránit tomu přívalu debilů, protože kdyby to uměla, už dávno by to udělala. Dodnes nechápu, jak mohli na výběrovou školu přijmout někoho, kdo tvrdí, že Vídeň je v Německu. I když být debil je v dnešní době dosti těžké naše třída by mohla konkurovat kde komu...