Kapitola první

11. ledna 2014 v 16:12 | Berenika Affordová |  Fools on the hill

John nemohl usnout a sdílení postele s malým Julianem, který kope ze spaní, mu taky dvakrát nepřidalo. Opatrně sundal chlapcovu ruku ze svých ramen a s nemenší opatrností se posadil. Julian sebou škubl. To má po Cynthii- pomyslel si s mírným úsměvem. Představa toho, že by s Cynthií zase společně sdíleli lože, se mu zamlouvala. I to kopaní a společnou přikrývku by snesl. Nic už není tak jak bývávalo.


Ztěžka si oddechl. Prohrábl si vlasy, přičemž přišel z Julianovy strany další zásah. John nad tím jenom zakroutil hlavou. Z nočního stolku, který stál při obou stranách postele, sejmul malý budík z kočičího zlata. To i zlatá rybka je víc zlatá než tohle- Tiše se zasmál. Po chvilce se podíval na ciferník. Bylo dost přítmí a ještě ke všemu si zapomněl brýle v koupelně, takže pro něj bylo dost obtížné čísla přečíst. Malá ručička stála těsně před nejvyšším číslem ciferníku a velká ručička se k ní kvapným krokem přibližovala, nejvíce práce však měla ručička sekundová, která za tu dobu stihla oběhnout ciferník a obě svoje sestřičky ručičky hned několikrát za sebou. Avšak tuto nejupracovanější ručičku John ani neviděl, protože byla moc úzká a hbitá. Každopádně si domyslel, že je již spousta hodin a na nadcházející den by se měl pořádně vyspat. Rozhodl se tedy, že si půjde dolů do kuchyně uvařit meduňkový čaj, který si vaří vždy, když nemůže usnout. Ale nejdříve musel najít svoje brýle.

Tiše se posadil k okraji postele s pohledem upřeným na Juliana, který si mezitím přivlastnil druhou polovinu přikrývky, která předtím patřila jeho otci. John začal hledat pod postelí svoje boty, které tam ještě předtím než si lehl, byly. Avšak místo nich nahmatal něco měkkého. Popadl tu věc a vytáhl jí ven zpod postele. Byl to Julianův fialový medvídek, kterého mu dala babička Mimi předtím, než odjeli za Paulem do Irska. John k němu přivoněl. Ještě stále voněl po skořici stejně jako Mimi. Znovu zašátral pod postelí a tentokrát již našel to, co hledal.

Zip u pravé boty se trošku zadrhl a vydal skřípavý zvuk. Julian znovu zaútočil. John obešel postel a dal mu medvídka na polštář, aby ho ráno nemusel hledat, tedy pokud zůstane po Julianových prudkých pohybech stále na svém místě.

Jak jen nejtišeji to šlo, zavřel dveře od jejich pokoje a rozhlédl se po velké chodbě. Pokud si to správně pamatoval, koupelna byla hned vedle Paulovy ložnice. Pomalu našlapoval po dřevěných parketách, které s každým jeho krokem mírně zavrzaly. Okolo ložnice se chtěl nepozorovaně vplížit, aby spícího Paula nevyrušil, ale jen co se k ní přiblížil, uslyšel vzlyky. Chvíli naslouchal, jestli ho náhodou nešálil sluch, ale jak je to již v přírodě zařízeno, ti kteří mají špatný zrak, naopak vynikají výborným sluchem. Váhavě položil ruku na kliku. Chvíli přemýšlel o tom, jestli by nebylo lepší zajít si na čaj a nechat Paula vybrečet. Je přeci úplně normální, že po smrti manželky bude brečet. I on si to zažil. Ty chvíle samoty, kdy ho užíraly ty nejhorší a nejtmavší myšlenky, kdy se neměl o koho opřít a ani nikomu říct svoje pocity. Nikdo ho neutěšoval ani ho nedržel za ruku, když si vezl Juliana jako miminko domů.

Zatlačil na kliku a dveře se otevřely. Paul seděl skrčený ve skříni s Lindiným oblečením, kde přebíral její šperky a brečel. John za sebou zavřel dveře, které mírně zaskřípaly, takže si ho Paul konečně všiml a začal si otírat slzy do rukávu svého pyžama.

"Můžu si přisednout?" zeptal se šeptem John. Paul beze slova přikývl. Chvíli jen tiše seděli a poslouchali, jak jim oběma tluče srdce. Bylo to stejné jako před lety, když oba přišli o matku.

"Ona se už nikdy nevrátí." Zašeptal přes slzy Paul.

"Já vím." Řekl se slzami v očích John a ochranitelsky si přitáhl mladšího chlapce blíž k sobě a tak taky zůstali, dokud je oba nepřemohl spánek.

~*~

Paul byl ještě ve svém pokoji a John to dobře věděl, protože slyšel, jak telefonuje s jedním známým, aby se mu po dobu jeho nepřítomnosti postaral o ovce. To byl přesně ten okamžik, na který čekal. Vytáhl z kapsy u županu malý sešit s tvrdými deskami a položil ho před dveře.

Snad mu bude užitečnější než mě- pomyslel si, když se vracel zpátky do svého pokoje.


~*~

John seděl na zemi u Julianova kufru, ve kterém se snažil najít ještě nějaké místo pro plyšáky, které našel s Paulem na půdě. Julian seděl na kraji postele a kmital nohama sem a tam, protože byl tak malý, že dosáhl na zem sotva špičkami.

"Tati? Proč si musím brát kufřík?"

John se na něj otočil, ale přitom stále jednou rukou přidržoval horu triček, tak aby se nezřítila. "Julsi, strýček Paul říkal, že se o tebe bude starat jedna mladá paní. Prý má pejska. Vždycky jsi chtěl pejska ne?" Chlapeček přikývl, ale do očí se mu draly slzy. John si povzdechl: "Co zase?"

"A proč musím být u té paní?"

"Juliane, už jsem ti to vysvětloval. Teta Linda byla moc nemocná, tak moc, že umřela. Víš, ona-"

"Jako maminka?"

John nad tím chvíli zauvažoval a nakonec nechal oblečení oblečením a sedl si k Julianovi na postel.

"No, je to podobný. Ale na tom nesejde. Prostě půjdeme se strýčkem Paulem na vysokánskou horu a tam tetu Lindu rozprášíme. Víš, strýček Paul jí teď má v takové malé nádobce. Linda teď vypadá jako prášek a ten prášek roznese vítr pryč."

"Maminka byla taky prášek?"

"Ne! Víš přeci, že když jsme u babičky Mimi v Liverpoolu, chodíme na maminčin hrob dávat kytičky. Pamatuješ si to ne?"

Julian pokrčil rameny a smutně svěsil hlavu. Otec ho objal.

"Ach. Nevadí, Julsi. Jdi za strýčkem Paulem, ukáže ti ovečky."

~*~

Jen tak venku stál před Paulovou farmou. V den příjezdu si ani nestihl všimnout, jak je vlastně obrovská.

Mohutné dřevěné trámy, které se zdály být více než čtvrt století staré, podpíraly balkon, který se táhl po celém obvodu domu. Všechny okenice byly natřené bílou barvou, která se ještě neodlupovala, takže se dalo odvodit, že nátěr je poměrně nový. Za každým oknem stál květináč plný různobarevných muškátů, které se zdály být na kruté irské podnebí zvyklé.

Za domem stály dvě obrovské stodoly pro ovce, které Paul choval. Avšak Johnův pohled se zastavil až u velkého větrného kola, které vyrábí elektřinu, protože pokud je něčeho v Irsku hodně, pak je to vítr. Vedle něj stála stará plechová vana. Kdo ví, jestli se v ní dá koupat nebo slouží jen jako napajedlo pro ovce.

"Tati?" Johna náhle vyrušil z přemýšlení Julianův hlas

"Tati? Strejda Paul mi ukázal ovečky." Oznámil mu hrdě Julian. John nereagoval, jen se napil z termosky s pohledem stále upřeným na obrovské větrné kolo tyčící se před ním, protože se obával, že by se mohl před synem rozbrečet.

Paul si ho prohlížel svýma zarudlýma očima od pláče. Asi to už našel - pomyslel si John.

"Tati, už pojedeme na výlet?" zeptal se Julian otce. Ten neodpovídal, tak ho Julian zatahal za cíp dlouhého kabátu a hodil na něj psí kukuč. John se rozesmál a pohladil chlapce po vlasech. Zalovil v jedné z kapes svého dlouhého kabátu a po chvíli vyndal klíčky od svého kabrioletu.

"Nasedat panstvo!"


~*~

Jen jednou se odchýlili od cesty do Killarney*­, ale i přes to dorazili k malé osamocené chaloupce, která byla dosavadním cílem jejich cesty.

Až na místě zjistili, že Julian usnul, tak ho nechali spát v autě a vydali se k chalupě sami. Johnovi se zdálo, že Paul ji zná lépe, než mu řekl, ale v tu chvíli nechal být. Konec konců ani jeden z nich ještě nebyl připraven na rozhovor.

Paul zaklepal na dveře, na což se po pár chvílích ve dveřích objevila usměvavá blondýnka s pomněnkově modrýma očima a rukama si hladila narůstající bříško.

"Paule! To je dobře, že jste tady! Nečekali jsme, že přijedete tak brzy, ale co už. Pojďte dál." Rukou jim pokynula, aby vešli dovnitř.

Byl to malý pokojík, stěny umouněné od sazí, které vycházely z kachlových kamen v nejzazším rohu, na kterých stál kastrol s obědem. John najednou pocítil kručení v břiše vždyť jediné co dnes jedl, byl čaj a ten se za jídlo rozhodně považovat nedá.

Vedle kamen stála kolíbka pro miminko, které mělo den co den přijít.

"Dítě bude spát u kamen?" zeptal se John. Blondýnka se zasmála a přiložila do kamen. "Ne, ale jsem pověrčivá. Před porodem by věci pro dítě neměly být na svém místě. To přináší neštěstí."

John jen nevěřícně pohodil hlavou a posadil se na lavici v blízkosti okna. Zapálil si cigaretu, protože uznal, že kouřit se zde může a i kdyby ne, tak stěnám to bude více méně jedno.

"Paule, dojdu pro George a Briana a pak nás představíš." Kývla blondýna směrem k Johnovi a zašla do vedlejšího pokoje, ze kterého se vyřítil obrovský bobtail.

Chvíli bylo v pokoji nepříjemné ticho, jen dřevo, které olizovaly červeno-žluté plameny, protestovalo svým praskáním.

"Ta bude hlídat Juliana?" prolomil ticho John a pohledem probodával mladšího chlapce, ke kterému se lísal pes.

"No, jo. Ona je v pohodě."

"V pohodě? Mám nechat svoje vlastní dítě u někoho, kdo je v pohodě?" John zvýšil hlas a z jeho očí byla jasná nervozita a strach.

"Johne, ona se umí o děti postarat. Věř mi, ona se o Juliana zvládne - "

Paul větu nedokončil, protože se již ve dveřích objevila blondýna v doprovodu dvou, Johnovi neznámých mužů.

Jeden byl vcelku vysoký s dlouhými tmavými vlasy až po ramena a usměvavou tvář mu zdobil knírkem. Pod upjatou košilí se mu rýsovaly svaly, takže se dalo předpokládat, že má práci, při které potřebuje vykazovat značnou fyzickou námahu.


Druhý muž měl zakulacené břicho a byl ještě mnohem menší než blondýna. V podpaží držel mapu stočenou do rule.

"Dobré odpoledne všem. Já jsem Brian Epstein, těší mě." Prohodil, když si potřásal rukou s Johnem a Paulem, kteří se mu také představili.

"Já jsem Pattie Harrisonová. A tady George je můj manžel." Představila se blondýna a také si potřásla rukou s Johnem. Její manžel udělal to samé. Paul se s nimi oběma již asi znal a pak tedy nebylo žádné další uvítání zapotřebí.

Všichni se posadili na lavici, kde předtím seděl John. Brian na stole rozložil mapu s vyznačenou trasou, která se podobala zakroucenému hadu.

"Tady jsme teď," zabodl prst do křížku u města Killarney, " a sem se musíme dostat." Ukázal na druhý křížek, který se však tyčil u značky hory s názvem Carrauntoohil**.

"Je to dobrejch patnáct mil, takže když bysme vyrazili hned, tak tam stejně dojdem až za tmy. Takže navrhuju vyjít zítra v jednu odpoledne. Podle mích propočtů nám cesta zabere pět, maximálně šest hodin."

"Já mám auto. Mohli bysme tam dojet." Nabídl se John, což mu znovu připomnělo spícího syna, kterého z okna zkontroloval.

Brian se ušklíbl. "Nemohli, protože je v chráněné krajinné oblasti, kam nesměj auta. Ale máme koně."

"Kolik koní?" zeptal se Paul.

"Jednoho." Špitl George, ale Brian ho neslyšel, tak pokračoval dál ve svém výkladu.

"Až tam dojdeme, bude nás tam čekat můj známý, který je lékař. Musí s námi, rozumíte, kdyby nastaly komplikace. A on nám přiveze stany, abychom je nemuseli nést s sebou."

"A co cesta nahoru?" zeptal se podrážděně John, protože se předtím znovu optal George na stav jejich povozu.

"Carrauntoohil měří jen 1041 metrů nad mořem, což by nemusel být takový problém. Cesta tam a zpátky je tak na čtyři dny, protože předpokládám, že bude pršet nebo alespoň poprchávat a mlha bude na každém kroku."

"Senzační nápad na výlet." Zamumlal si pod vousy ironicky John.


***
* Killarney - nejblíže nacházející se město od hory Carrauntoohil
** Carrauntoohil - nejvyšší hora Irska, nacházející se v hrabství Kerry. Všechny informace v textu jsou pravdivé.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Edona Edona | Web | 11. ledna 2014 v 21:13 | Reagovat

Krásné. :-) Líbí se mi, že si to všechno tak "předěláváš". Už se těším na další kapitolu, vždyť mě znáš.

2 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 11. ledna 2014 v 22:21 | Reagovat

Nádhera... Už vím, jaké to chci po smrti. Žádný náhrobek s nápisem !I´m on the highway to hell!", ale nechám se zpopelněná rozprášit na té kopretinové louce, o kterou jsme zavadili při jednom z těch dávnějších výletů.

Něco mi napovídá, že se při výstupu, nebo sestupu (anebo při obojím) semele něco šíleného, až děsivého! Ale těším se, těším se, těším se! :3

3 Mary Mary | Web | 11. ledna 2014 v 22:23 | Reagovat

Je to super, akorát je strašnej chudák Paul. Vzpomněla jsem si na Ajnu jak jsme říkali: Paul is sitting in a wardrobe and crying. už se těšim na další kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama