Únor 2014

Fotky a úryvek z lodního deníku

21. února 2014 v 15:45 | Berenika Affordová |  výtvarno
Nevím proč, ale tahle rubrika je nehorázně zanedbávána. A to si rozhodně nezaslouží!
Teď se vám nesnažím tvrdit, že umím fotit nebo nějaký obdobný blábol, to ne, ale baví mě to, tak to dělám. Fotím, i když to neumím a dělá mi to dobře. Nehorázně...

Včera byl celkem nudný den. S kamarádkou jsme čekaly, že nám odpadne odpolední vyučování, ale oni nám místo angličtiny podstrčili dějepis, takže jsme končili jako obvykle ve dvě hodiny. Otrávené jsme šly na oběd, a protože jsme si nepospíšily, musely jsme stát dlouhou frontu. Musím ale uznat, že oběd se za to čekání vyplatil. Byly výborné špekové knedlíky, ve kterých vlastně žádný špek není, ale název si vedení jídelny zjevně oblíbilo.
Sedly jsme si k nejbližšímu stolu a místo vedle nás ihned obsadily holčičky asi tak ze třetí třídy s dotykovými telefony za pár tisícovek. Nad tím se nemůžu nepozastavit. Příjde vám normální, že osmiletému dítěti svěří rodiče něco tak cenného? Chápu, že když si to mohou dovolit, tak to dítěti koupí, ale přeci jenom, podle mého nemá dítě ještě v takovém věku tolik zodpovědnosti na tak drahou věc. Když si vzpomenu na svůj mobil ve třetí třídě... Stará Nokia po tatínkovi, ale kolik radosti nadělala! Jak šťastná jsem byla, když jsem zjistila, že se s ním dá i fotit! Holčičky si stěžovaly, že se jim tam vejde málo her...
Po chvíli si na druhou stranu našeho stolu přisedl hlouček chlapců. Podle mého tak ze šesté nebo sedmé třídy. Všechny jsem je přejela pohledem a na jednom z nich mě něco přinutilo zůstat. Měl světle hnědé vlasy, červenou kostkovanou košili a vestu, která se nosí pod oblek. Kamarádce jsem sdělila, jak moc se mi jeho oblečení líbí ("Milionkrát lepší než ty přiteplený svetříky!" ) a ta mě málem označila za pedofila. Ale přísahám, že nebyl více jak o tři roky mladší!
Po chvíli se ke mně otočil tváří. Srdce mi samou radostí málem vyskočilo z hrudníku.
Byl to on, můj milý neznámý z autobusu.

Knižní výzva na rok 2014

7. února 2014 v 16:16 | Berenika Affordová


Ani mně se to nevyhnulo no nic no, že já musím mít vždycky všechno! Knihy jsou jiný svět, další galaxie, nová realita a jsou to ti nejlepší přátelé, kteří nezklamou. Nikdy.
Pamatuji si, že když jsme se v první třídě učili číst, vždy jsme snili o tom, že si přečteme nějakou knihu zcela sami. Bez učitelek, bez rodičů a hlavně bez hláskování. Den před nocí s Andersenem nám malým prvňáčkům bylo oznámeno, že jsme na něco takového ještě malí, že třeba za rok. Všichni jsme byli neskutečně zklamaní. Ale aby nám to nebylo líto, paní učitelka nás vzala na prohlídku knihovny. Tehdy jsem byla tak malá, že na police, které mi jsou dnes po ramena, jsem sotva dohlédla. Prsty jsem přejížděla po hřbetech knih pečlivě vyrovnaných v policích a nesměle pokukovala po oddělení pro dospělé, kam jsme neměli dovoleno jít - teď si odjinud knihy ani nepůjčuji. Myslím, že tehdy jsem se zamilovala. Zamilovala jsem se do knih.
Ve čtvrté třídě jsme již uměli číst výborně. Přečetli jsme si, co jsme chtěli. Pročítali jsme si sprosté nadávky na záchodech a potichu se jim chechtali. A právě tehdy jsme byli naší paní učitelkou donuceni vést si čtenářský deník. Rozumíte, takový ten strohý zápisek o každé knize, kterou jste přečetli. Byli jsme z toho nadšení, každý den jsme si porovnávali, kdo má více přečtených stránek a povídali si o knihách, které chceme přečíst.
I když už nás delší dobu nemá pod vedením tato paní učitelka, která nám čtenářské deníky zavedla, já ho stále píši. Tedy už ne ten ze čtvrté třídy, ale pokaždé, když si do svého nového deníku zapisuji, vzpomenu si na ně. Na naše paní učitelky, které nás jako malé naučily lásce ke knihám. Tomu nejlepšímu, co člověku mohou dát.

Editováno 17.2. - Po včerejší probděné noc jsem dospěla k tomu, že si nebudu dávat limit. Budu si zde zapisovat své přečtené knihy a podle jejich počtu vždy doplním obrázek s číslem. Doufám, že vám to nevadí a i kdyby jo, tak máte smůlu.

1. Po strništi bos
2. Roztomilé malé lhářky
3. Roztomilé malé lhářky - Nevinné
4. Malý princ
5. Kni-ha-ha povídek z prášku mezi ušima
6. Roztomilé malé lhářky - Dokonalé
7. Kocour Fiškus a vánoční skřítek
8. Noční pláč

Ještě bych si sem chtěla poznamenat knížky, které bych si průběhem roku chtěla přečíst. Nevím, zda to bude přínosné pro vás, ale já - hlava děravá - to budu mít alespoň někde na očích.

Ch. Dickens - Oliver Twist
S. Shepard - Roztomilé malé lhářky
S. Collins - Hunger games
J. Pecinovský - Abbey Road
R. Benson - Paul McCartney
D. Mitchell - Atlas mraků
H. Laurie - Obchodník se smrtí
O. Hakan - Potápěč
N. Hornby - Dlouhá cesta dolů
E. a J. Hicks - Zákon přitažlivosti
S. Shem - Dům páně; Hora hoře
W. Landay - Jacobova obhajoba
E. Colfer - Artemis Fowl
J. Gaarder - Dívka s pomeranči (znovu)


Článek, který se zabývá věcmi mezi nebem a zemí

5. února 2014 v 15:55 | Berenika Affordová |  journal
Myslíte si, že je samo výchova špatná? Shodou okolností jsem si dnes vzpomněla na našeho profesora občanské výchovy, který je přes svůj nízký věk nehorázně moudrý. Jednou nám říkal, že vychovávat se sám k obrazu svému není špatné. Právě naopak. Je prý děsně fajn, když si na sobě člověk dokáže najít negativa i positiva. Každý by si v sobě měl udělat pořádek a já myslím, že jsem si to poslední dobou začala také uvědomovat. Je ze mě optimistický pesimista a nesnažte se mi namluvit, že nic takového neexistuje. Poloviční podíl na tom má již zmiňovaný profesor a zbytek práce odvedla moje kamarádka Adriana spolu se svojí knížkou Zákon přitažlivosti, která předkládá filozofii tvrdící, že člověk si svůj osud z větší části tvoří sám. Netvrdím, že tomu úplně věřím, ale zase nic to nevyvrací. Možná jde jen o hru psychiky. Člověk si začne více uvědomovat, že žije jenom jednou a musí se se svým osudem vypořádat. Možná si celý svůj osud zformuje sám a věří, že za to může Zákon přitažlivosti. Kdo ví, možná opravdu existuje něco mezi nebem a zemí. Co si o tom myslíte vy?

Dnes jsme byli se školou v kině na dokumentárním filmu Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama. Po jeho shlédnutí jsem si připadala vina. Vina z něčeho, co jsem neudělala, z něčeho, co nejde spravit.
Ale asi jsem byla jediná. Ostatní si stěžovali, že jim vypli Wi-Fi. Jde jim o Facebook, když před sebou mají tak nehorázně dojemný příběh. Divadlo je přeci něco jako chrám. Chrám, kde se musíte chovat uctivě za všechny dary, které nám v podobě snímků a divadelních her přináší, za tu všechnu moudrost světa smrsknutou na pár desítek minut namotanou na cívce. Asi jsem citlivá, ale beru divadlo a knihovnu jako něco mezi nebem a zemí, něco vzácného a nepopsatelně nádherného. Ach, je mi zle ze spolužáků, z jejich chování a z toho, že o sobě nevědí, jak strašně hloupí jsou a ochuzují se o všechny krásy života. Hlupáci!


Tolik krásy, lásky, bolesti a smutku zároveň. Ten film prostě musíte vidět.

☮☮☮
Všechno končí dobře. A když ne, tak to není konec.
☮☮☮