Březen 2014

Studie v modré

24. března 2014 v 21:28 | Berenika Affordová |  jednodílné
Můj první pokus o fanfiction se Sherlockem, buďte, proto prosím shovívaví.
Za úvodní obrázek vděčím milé Kessi.


Kapitola druhá

23. března 2014 v 13:51 | Berenika Affordová |  Fools on the hill

"Není!" Vykřikl Brian. Už mu bylo z té hádky na nic, moc dobře věděl, že má pravdu a to ho štvalo nejvíc. V obličeji se mu pomalu začala hromadit krev, ruce měl naštvaně založené na prsou a výhružně podupával nohou. Nejraději by do něčeho kopl nebo někoho praštil, což popravdě řečeno udělal jenom jednou a moc ho to netěšilo, ale v tuhle chvíli by dělal cokoliv jen pro to, aby vymačkal z muže stojícímu naproti jemu jiné slovo než ´Je´.

Článek, který je přesycený nezáživnými fakty posledních dní

20. března 2014 v 19:28 | Berenika Affordová |  journal
Poslední dobou mě přemáhá ta nesmírně silná touha zabývat se čímkoliv jiným než blogem. Vždy nade mnou výhružně krouží svými pažemi, to dělá dlouho, aby mě hezky pěkně potrápila špatným svědomím. Je to taková předehra. Taková nevinná hra, zdálo by se, ale pak se mi její dlouhé ostré nehty zaryjí hluboko do duše a já z cizího popudu odcházím od počítače k čemukoliv jinému.

Popíjím Ondrášovku s příchutí lesních plodů, kazím si žaludek pravidelným přísunem želé bonbónů a koukám na Bořiče mýtů...

Poslední dny se toho semlelo celkem dost.

Dostala jsem rovnátka, jak s oblibou říkám - opancéřovali mi hubu. Ano, musela jsem nejméně hodinu strávit v jedné místnosti se dvěma mě ohromně nesympatickými paními zubařkami z ortodoncie a donutili mě sedět ve žlutém křesle! Na klín mi položily obrovský svazek gumového něčeho, co se nápadně podobalo klíčům, abych si prý vybrala barvu gumiček. A tak to vlastně začalo... vybrala jsem si Tardisově modrou.

Pár dní po tomto hrůzném zážitku se nám rozbila lampa. (Zdá se, že tyto dva příběhy do sebe vůbec nezapadají, ale zdání klame.) Novou nám pan elektrikář přivezl doslova okamžitě. Daly jsme ji zprovoznit tatínkovi a už tehdy jsme s mamkou věděly, že svítit budeme nejdříve na přes rok. Za těch pár hodin, kdy si tatínek hrál na elektrikáře, se začal bráška nudit a tak jsem v dobré míře vlezla do krabice, v níž bylo svítidlo přepravováno. Hra se uchytila a mě tehdy něco napadlo. Co takhle tu krabici přetřít modrou barvou a dodat jí špetku vesmírného šmrncu? Ano, budu mít svou vlastní Tardis! Tedy až jí natřu. Teď mi spokojeně podřimuje v koutě pokojíku, protože v kuchyni se jí každým dnem zvyšovalo riziko vyhození do tříděného odpadu spolu s krabičkami od taveného sýru, a s mírným úšklebkem se těší na jeden z těch letních dnů, kdy si vezmu do ruky štětec a modrou barvu.

Začátkem tohoto týdne jsem měla úžasnou možnost vyrazit za kulturou. Ach, jak dlouho jsem již nebyla v divadle? Věčnost! Zjistila jsem, že společenské šaty na mě opravdu nejsou stavěné.

Tak a teď se dostáváme k jádru věci, tedy tohoto článku abych byla přesnější. Už delší dobou pozoruji, jak se mi před očima protrhává ta pavučina inspirace, která doposud tak pevně držela. Možná by tedy pomohl nějaký řád, myslím. Možná bych si někam měla zapisovat, co mám nebo spíš nemám v plánu. A možná byste mi s tím mohli pomoct vy, mí nejmilejší čtenáři! Jaké články by se vám tady líbily? Jsem připravena na vše.

Asi půjdu pozměnit menu, přeci jenom s celkovým kabátkem jsem nadevše spokojená, ale menu je již delší dobu více než nepřehledné...

Pokud tento článek postrádá pointu, nevšímejte si toho.

Šedé stěny

4. března 2014 v 23:03 | Berenika Affordová |  jednodílné

Zasněně jsem poslouchal kapky bubnující na střešní okna. Měl jsem sice v plánu jít ven, ale dnes se to nezdařilo, tak jsem se usadil tady v křesle stylizovaném do sedmdesátých let. Prostornou chodbu s nespočtem dveří, ze kterých se linuly přerůzné zvuky hudebních nástrojů ať už od ladných klavírů až po lesní rohy a basy, zdobily malířské stojany plné kreseb černou tuší. Otevřel jsem si desky a bezmyšlenkovitě listoval pokreslenými papíry. Když mi nepadlo do oka nic, co by se dalo předělat nebo nějak vylepšit, ztěžka jsem si povzdechl. Bude to tím místem. Asi nikdo by se tady nedokázal soustředit. Stěny byly ledabyle přetřeny šedou barvou. Stejně barevným stropem prosakovala voda a za pravidelného rytmu kapala do plechového hrníčku v rohu místnosti. Pokud byste hledali nejponurejší místo na zemi, pak by to bylo tady.


Těžké vchodové dveře tiše zaklaply. Do chodby vešla mladá dívka. Ona nevešla, doslova přitančila, udělala pár otoček a až potom, co si mě všimla, se ostýchavě usmála a posadila se na gauč v druhém rohu místnosti. Vlasy stažené do copu se jí třpytily po mědi. Oči měla pronikavé jako hluboké studny, ve kterých se jistojistě utopil již nejeden nápadník. Celý obličej měla posetý drobnými pihami, nosík kulatý jako knoflík se lehce svažoval až k drobným rtům roztáhlým do milého úsměvu.


Stěny jakoby najednou nabraly na kráse. Jakoby hrály všemi barvami světa. Cítil jsem její krásu, cítil jsem nádheru nesynchronizované hudby vycházející z pokojů, líbil se mi dokonce i ten plesnivý strop, ale ze všeho nejvíce se mi líbila její přítomnost. Ten pocit, že tam, pár kroků ode mne sedí a dívá se mým směrem. I když jsem jí nikdy dříve neviděl, věděl jsem, že bez ní by byl můj den stále jen jedním z nudných úterků.


Dívka se mezitím uvelebila na gauči, svou dlouhou smaragdovou sukni rozložila tak, aby se jí nepomačkala, mokrý deštník ledabyle pohodila na zem a na místo vedle sebe odložila síťovku plnou zelených jablek jedno jako druhé. Jedno si vyndala a s chutí se do něj zakousla.


Vytáhl jsem si z batohu čistý arch papíru a poslední ořezanou tužku. Zběžně jsem si dívku prohlížel a snažil se zachytit každičký pramínek jejích vlasů, každou světlou řasu, ale nejvíce záležet jsem si dal na úsměvu. Dívka jakoby snad tušila, že jsem se zrovna dal do kreslení jejích úst a usmála se na mě. Cítil jsem něco co ještě nikdy předtím. Jakoby se mi v břiše prohánělo hejno motýlů. Bylo, něco…láska. Úsměv jsem jí co nejvroucněji oplatil, ale již jsem dál nedokázal skrývat své rudé líce. Dívka se rozesmála. Sklopil jsem hlavu a dál se věnoval svému výkresu.


Dívka se zvedla, ladně docupitala až k mému křeslu, pohlédla mi přes rameno a uznale se usmála. Pohladila mě po vlasech a já opět cítil šimrání motýlích křídel. Přehodila si síťovku z pravé do levé ruky a odešla zpět ke gauči. Sebrala svůj deštník, zatlačila do vchodových dveří a odešla.


Podíval jsem se na stěny, které za její přítomnosti hrály všemi barvami, ale teď to byly zase jenom obyčejné šedé stěny.

Perličky z prvních lavic - první

2. března 2014 v 21:42 | Berenika Affordová |  pearls
První díl hlášek sepisovaných od listopadu minulého roku. Doufám, že se budete bavit a pokud byste potřebovali průvodce ke jménům a předmětům, které učitelé vyučují, zde je -> PRŮVODCE

Phil chlubící se kamarádům, kteří nechodí na cvičení z matematiky: "My děláme matematickou paralimpiádu!"

Tománek: "Cos měla loni z matiky?"
Alice: "Za tři."
Tománek ruce zdvíhajíc vysoko nad hlavu křičí: "Ježiši Marjá!"

Tománek nadávající mě za počmárání Maryina sešitu: "Pacici pacici, ty ty ty Bereniko!"

Trežl při řešení eurorébusu: "To není podvádění, to je kolektivní práce!"

Při fyzice ukazuji Adrianě svojí malůvku Doctora a Johna Lennona.
Adriana: "Pěkný, ale kdo to je? Beatles?"
já: "No, ne. Tohle je John Lennon, ten je z Beatles a tohle je Doctor."
Adriana: "Jako jeho doktor?"

Hebrová-Hovorková tupě stojící před počítečem, občas zahýbá myší nebo ťukne do klávesnice. Avšak počítač stále nereaguje a obrazovka je černá.
Hebrová-Hovorková: "Tak mluví se mnou ten počítač?"
Mary: "No, když ho zapnete."

Tománek: "Všim sem si, že neumíte dělit zlomky! Tak víte co jsem vám přines? Učebnici dělení zlomků pro sedmou třídu základní školy."
Phil: "Tak to nedáme!"

Ann: "Můžu přinýst horor?"
Jery: "No, lepší by bylo, kdyby to byl film o vědě."
Ann: "Těch mám plnou flešku- tedy flash disk."

Vodrážková: "A v ovladači mám nový baterky! Sám pan ředitel mi je vyměnil, protože mu říkám - potřebuju nový baterky, tyhle už tečou- a on hnedka přiběh a dal mi nový! Kyš kyš!"

Drago o hodině cucající bonbóny. Učitelka to zaregistruje a on se to snaží alespoň nějak zachránit.
Drago: "Paň čelko, nechcete bonbón? Mátovej! Ten je dobrej na kašel!"
Macejíková: "Ale já nekašlu!"

Pár hodin před touto hláškou jsme měli občanskou výchovu a probírali jsme své silné a slabé stránky a měli se obodovat.
já na Tománka, který kreslil kružnici na tabuli: "Pane učiteli, kolik bodů byste si dal za malování, kdyby bylo deset nejvíc?"
Tománek: "No, tak asi nula celá pět. Ale to jste se ještě neptali na zpěv!"
Phil: "A co počty?"

Při prezentaci o Portugalsku při angličtině. Já již totálně zblblá němčinou a angličtinářka, co neumí německy.
já: "Sieben."
Macejíková: "Myslelas four?"
já: "Ne, já myslela sedm."

Třežl o předpovědi počasí na Nově: "Tam maj kde co, třeba index mytí auta."

Vodrážková: "Parní stroj, velké síly zdroj!"

A poslední je delikátní záležitost, která ve mně a Mary žila několik týdnů. Netuším jestli obě, ale alespoň já jsem si tehdy připadala, že bych přežila týdny bez jídla a pití a žila jen tímto zážitkem. Už jsem vám sdělovala svůj názor na naše dva učitele pány Neuckého a Netušila? Pokud ne, tak vám to dojde...
Netušil při tělocviku: "Já mám kabinet s panem Neuckým...tedy...hm... s paní Janečkovou."