Kapitola druhá

23. března 2014 v 13:51 | Berenika Affordová |  Fools on the hill

"Není!" Vykřikl Brian. Už mu bylo z té hádky na nic, moc dobře věděl, že má pravdu a to ho štvalo nejvíc. V obličeji se mu pomalu začala hromadit krev, ruce měl naštvaně založené na prsou a výhružně podupával nohou. Nejraději by do něčeho kopl nebo někoho praštil, což popravdě řečeno udělal jenom jednou a moc ho to netěšilo, ale v tuhle chvíli by dělal cokoliv jen pro to, aby vymačkal z muže stojícímu naproti jemu jiné slovo než ´Je´.



"Je." Špitl George s lehkým povzdechnutím. Posadil se na ranní rosou navlhlou zídku, ze které se opět rychle vymrštil na nohy.

"Neumíš říkat nic jinýho? Není! Tečka!" Přisadil si svojí opět Brian a kopl si do té samé zídky. Nohou mu projela bolest až do morku všech kostí. To by mu ještě scházelo, zmrzačit se ráno před výpravou. To tak! Naštvaně (i když se nedalo vyčíst, zda je naštvaný na George nebo sám na sebe za tu zídku) se přikrčil, aby si promnul zraněnou nohu. Za zády slyšel tlumený smích. Instinktivně se otočil. Ve dveřích stál John. Zdál se být ještě ke smrti rozespalý, rozmačkaný a byl ještě stále oblečený v pyžamu. Neměl sice sebemenší tušení, proč se ti dva hádají, ale Brianova rozzuřenost mu vykouzlila úsměv na tváři.

"Tak schválně měšťáku, je nebo není?" optal se ho s výrazným neklidem v hlase Brian.

John se místo odpovědi zahleděl na malebné údolí, které se rozléhalo před ním. Jehličnaté stromy, kam se podíval a vůně jejich jehličí taktéž. Avšak to nebyla jediná vůně, která se ve vzduchu vznášela. Vzduch tam byl plný vůně čerstvého mokrého mechu a hub, kterých muselo být v lesích požehnaně. Pokud jste chtěli vzhlédnout k nebi, museli jste pořádně zaklonit hlavu, protože koruny stromů byly slunci neprůstupné. Nebe bylo blankytně modré s velkými bílými nadýchanými mraky, které se po obloze proháněly jako ovečky. Zdálo se zhola nemožné vypovědět všechnu tu krásu slovy. Možná by to šlo písní.

Johna z přemýšlení vytrhla Brianova ruka, která mu zabránila ve výhledu, ale měla také sloužit k jeho návratu do reality, což se jí podařilo.

"Tak co? Je nebo není?" položil svou otázku znovu Brian. Tentokrát však s pohledem připraveným k zabíjení.

"Neposlouchal jsem vás." Opáčil John a prostě pohodil rameny.

"To by slyšel i hluchej." Podotkl tiše George. Poznámka byla směřována spíše k jemu samotnému než dalším dvěma mužům, ale na neštěstí jí oba zachytili. Brian byl ještě naštvanější než předtím, tedy jestli to ještě šlo a žíla na čele mu začala výhružně tepat. Neohrabaně chytil Johna za loket a táhl ho za dům. Zastavili se až u studny na vodu, u které byl na provaze přivázaný osel, který líně přežvykoval zeleňoučkou trávu.

"Co to je měšťáku?"

"Studna."

"Výborně! Ale měl jsem na mysli to zvíře. Je to kůň nebo osel?"

"Mám takovej pocit, že osel. Proč se ptáš?"

"Tady mladej mi chtěl namluvit, že je to kůň!" Brian ukázal na George, který je teprve teď došel.

"Osel, chlapče, osel! I měšťák to pozná!"

"Jsem rád, že jsem vám pomohl." Prohodil John, když oba muže opouštěl. Nechtěl být totiž přímým spoluviníkem Georgovy vraždy.

~*~

Hned za vchodovými dveřmi do domu zakopl o dva velké batohy zřejmě patřící Georgovi a Brianovi. Tiše zaklel. V pokoji vládlo hrobové ticho přerušované pochrupování chlapce, který si ustlal na jídelním stole. Hlavu měl podloženou rukama a přes sebe měl přehozenou jenom slabou deku, která se měla co chvíli sesunout k zemi. Ostatně stejně jako chlapec. Byl z toho věčného breku vyčerpaný, a proto nebylo ani divu, že si po těch všech probděných nocích byl schopen ustlat kdekoli. John si k němu přisedl a přetáhl mu deku přes ramena. Chlapci se zachvěla ústa a vydal krátký vzdech, který jeho samotného nejspíše probudil. Promnul si zarudlé oči, a když si po chvíli přivykly na světlo, podíval se na Johna. Chvíli si tiše koukali do očí, i když to ani jednomu nebylo zrovna dvakrát příjemné. Vidět po té spoustě let zase ty čokoládově hnědé oči, které byly bez několika dioptrií téměř slepé. Jak jenom krásné Johnovy oči byly!

"Proč?" to bylo jediné, co ze sebe Paul dokázal vykoktat. Rty se mu chvěly, a aniž by chtěl, další slova mu uvízla někde hluboko v krku pod velkým knedlíkem. Oba věděli, čeho se zpola vyřčená otázka týkala. Paul si chvíli rozmýšlel, zda by bylo lepší počkat na odpověď, ale nakonec poněkud nemotorně vstal od stolu, což bylo s největší pravděpodobností zapříčiněné jeho prazvláštní pozicí, ve které usnul a chtěl odejít. John ho chytil za loket, ne tak silně, aby to bolelo, ale dost silně na to, aby ho zastavil.

"Proč jsem tady?" odpověděl protiotázkou John. Zdál se být tím vším, co se v posledních dnech semlelo dost zmatený. Nejdříve dostane dopis od přítele, kterého už nejméně pět let neviděl, ve kterém ho prosí, aby přijel, protože potřebuje pomoc. Sebral se tedy i se svým malým synem, přijel a zjistil, že Paulova žena zemřela, on je sám a musí jí pohřbít. Bude muset nechat Juliana u těhotné ženy, kterou zná teprve pár hodin a nejspíše pojede poprvé v životě na oslovi. Osel by byl asi ten nejmenší problém…

"Nemám chuť se o tom teď bavit. Já…" hlesl Paul. Chvíli ztěžka oddechoval a pak se vykroutil z Johnova sevření, "řeknu ti to. Jednou až to nebude tak těžký."

"Slibuješ?" zeptal se šeptem John jakoby snad i sebemenší zvýšení hlasu mělo srovnat dům se zemí.

"Ty mi nevěříš?" zeptal se dotčeně Paul neberoucí ohledy na předchozí hlasitost jejich rozhovoru. Copak si John Lennon musí dělat jistoty v podobě slibů? Takového ho nezná. Vždy byl ten, který beze stopy zmizel na druhou stranu Anglie a ozval se až z vězení, kam ho měli zajet vyzvednout. To John byl ten potížista, který neznal pravidla, ale i kdyby je znal, stejně by se jimi neřídil. Nedával sliby, protože nepotřeboval jistoty. Dokázal se vždy zjevit v ten nejméně vhodný moment jako třeba tehdy v Hamburském baru Kaiserkeller, kde se Paul tak opil, že Johnovi slíbil, že se přidá k jeho rock´n´rollové kapele The Beatles. A co Paul McCartney slíbí - i v opilosti - to taky splní.

John jenom pokrčil rameny. Ne nevěří, ale copak mu to může říct? Samozřejmě, že ne.

"Tak si trhni nohou. Mám ti od Pattie vzkázat, že s Julianem jeli na trh. Přijedou před dvanáctou. Nemáš se prý o Juliana bát." Pronesl Paul bez sebemenšího náznaku zájmu v hlase, otočil se na podpatku, přičemž podlaha zaskřípala a došoural se do koupelny.

~*~

"Vždyť si mi nemusel lhát. Proč si mi to neřekl hned?" ptal se dotčeně Brian. Byl stále trochu naštvaný, ale rozhodně mnohem méně než ráno. V obličeji měl zdravou růžovou barvu, hlas měl klidný, tichý s mírným nádechem pochopení a shovívavosti.

"Snažil jsem se to říct, ale ty jsi mě nepustil ke slovu. Pořád si jenom mlel. Bla, bla, bla." George rukama napodoboval Brianovo ranní rozhořčení.

"Přestaň!" Brian se nahnul přes stůl k muži sedícímu naproti sobě. Chytil ho za obě ruce, aby s nimi přestal gestikulovat. George dostal hysterický záchvat smíchu. Brian ještě stále držící jeho ruce nevěděl, co se stalo. Vždyť on nic legračního nezaregistroval.

"Citlivko! Dej si pozor, aby ti někdo nenarušoval výklad!" vykřikl George a vyplázl na něj jazyk. Brian mu pustil ruce, potichu zaklel a za hlasitého bouchnutí dveří opustil místnost. To v Georgovi vyvolalo ještě větší salvy smíchu.

~*~

Bylo něco málo před jednou hodinou a před domem Harrisonových se shromažďovaly tašky se zásobami potřebnými na cestu. Pattie uklidňovala Juliana, že se mu tatínek vrátí, ale moc úspěšné nebyla. Julian byl Lennon, tvrdohlavý a průbojný.

Brian s Georgem zkoušeli, kolik nákladu osel unese a se značným znepokojením museli konstatovat, že většinu zavazadel budou muset nést na zádech sami. Paul se se slzami v očích, které nechtěl přiznat, ještě ujišťoval, že Lindina urna je v jeho batohu tak, aby se po cestě nevysypala. John z auta vytáhl svojí kytaru, "Bez ní nikam nejdu!" podfoukl si ofinu, aby mu nespadala do očí a sevřel nástroj pevně v rukou.

"To už rovnou můžeme vzít trojskýho koně." Brian se svému vlastnímu vtipu zasmál.

"Já tady končím," začal rozhořčeně George a tašku, kterou zrovna držel v rukou, bez ladu a skladu odhodil na zem. "Tak vy máte koně, nic neřeknete a my to nakládáme na toho chudáka osla."

John s Brianem se lehce ušklíbli.

"Ale nikdo tady nemá koně, pane Harrisone. To se jen tak říká." Prohodil Paul a naposledy něžně pohladil víko chladné urny.

"Tu kytaru si ponesete leda tak na zádech, protože ten osel to už neunese." Řekl Brian s ještě stále pozvednutými koutky úst, i když věděl, že při takové příležitosti je to naprosto nevhodné. Starostlivě si prohlédl Paula, který jakoby se za těch pár minut zmenšil o několik stop.

John si přehodil kytaru přes rameno a upravil si pásek, tak aby mu během cesty nespadla. Ostatní si asi mysleli, že je blázen, když s sebou tahá kytaru i na tak dlouhou výpravu, ale on dobře věděl, že ji bude potřebovat. Vždy když měl strach nebo byl nervózní, tak si párkrát brnkl a bylo mu hned o poznání lépe.

Popošel pár kroků k nízké zídce, kde seděla Pattie s ubrečeným Julianem. Klekl si a pohladil syna ve vlasech. Palci mu otřel potůčky slz z tváří.

"Nebul, já se vrátím. Neboj se, slibuju, že se vrátím, ať to stojí, co to stojí." Ztěžka se nadechl. Bylo mu ze sebe samého zle, když se kvůli němu Julian rozplakal. Co jen je to za mizerného otce? Sáhl si do náprsní kapsy svého černého tvídového saka a vytáhl foukací harmoniku. Když byl v pubertě, věnoval mu jí strýček. Krátce předtím než zemřel… Skoro všichni blízcí mu již zemřeli. Ach, jak často se cítil být na světě zcela sám. Občas je proklínal ať už svou matku, strýce dokonce i Cynthii za to, že ho nechali samotného, ale hned potom se jim z hloubi duše omlouval anebo se zpil tak, že si to ani nepamatoval. Párkrát otočil harmonikou mezi prsty. Pohladil Juliana po bledé ručce a vtiskl mu harmoniku do dlaně.

"Však ty víš, jak se o ni postarat. Když ti bude smutno, zahraj na ní. Věř mi, hudba je lék."

Julian odvrátil zrak od svých červených gumáků, které ho již trošku tlačily na palcích, a věnoval otci plachý úsměv. Pohladil harmoniku bříšky prstů.

"Já vím, že to umíš." Usmál se John. Julian mu úsměv oplatil. Přitiskl si harmoniku k ústům a foukl. Na svůj poměrně nízký věk byl až pozoruhodně hudebně založený. Zahrát Ovčáky čtveráky mu nedělalo sebemenší potíže. Když dohrál, John i Pattie mu zatleskali.

"Výborně!" pochválil ho otec, "já ti věřil a vidíš, vyšlo to. A teď, když budeš věřit ty mě, tak se vrátím." Julian šoupal nohama a nepřítomně se díval do země. "Věříš mi?" John najednou potřeboval vědět, že na něj někdo čeká, že někomu bude scházet, že ho má někdo rád. Potřeboval to slyšet. Přidržel si synovu bradu v úrovni svých očí. Julian měl přesně takové jako on. Tmavě hnědé jako čokoláda, kterou si společně každou neděli dávali ve stánku v jedné z těch zapadlejších částí Londýna. Oba to tam měli rádi a vyráželi tam, ať už pršelo, sněžilo nebo pralo slunce. Stal se z toho takový jejich vlastní zvyk. Taková chvilka, kdy byli spolu sami. Obyčejně Juliana od pondělí do pátku hlídala najatá chůva. Tety na hlídání se však v domácnosti Lennonových nikdy neohřály na moc dlouho. Většinou byly mladé, vcelku hezké a John proto nikdy neudržel své vášně na uzdě.

"Tak co, věříš mi?" Johnův hlas jakoby najednou prosil o odpověď. Nedokázal si představit, že by Julian odpověděl jinak, než chtěl.

Chlapeček se chvíli rozmýšlel, ale pak mírně přikývl. John ho objal, tiskl ho k sobě takovou silou jako nikdy jindy. "Miluju tě." Zašeptal mu do vlasů. Po chvíli si ho odtáhl od těla a jen tak si vzájemně koukali do očí. Byla to jejich hra, hráli ji často, ale většinou ji John nevnímal. Neřešil ji, protože byl zabrán do něčeho jiného. Ať už do brnkání na kytaru, psaní, vaření nebo žehlení svátečních košil na návštěvu tety Mimi. Julian ho vždy pozoroval, věděl, že otec na něj nikdy nemá čas. Snažil se dělat vše správně, ale na to nejpodstatnější častokrát zapomínal, zapomínal na něj, na svého syna.

John beze slova vstal, urovnal si pomačkané sako a otočil se na podpatku. Dnešní dávka Lennonových citů byla vyčerpána.

"Můžeme jít? Můj přítel lékař nás již jistě čeká." Připomněl se Brian.

George ještě naposledy políbil Pattii a pohladil její obrovské bříško. Jejich první dítě se mělo již každou chvílí podívat prvně na svět. Hodil si na záda batoh napěchovaný konzervami a tvrdými vyuzenými sýry. Vzal do svých rukou řízení osla a společně s Brianem se ujali vedoucí pozice jejich malé skupiny. Paul se svým šouravým krokem zařadil pár málo metrů za ně, ale každou chvílí se jejich rozestup zvětšoval. John, který neměl sebe menší tušení, o čem si s Paulem po dnešním ranním rozhovoru povídat šel svým tempem vedle něj. Paulovi to nebylo zrovna příjemné, ale neměl sílu své tempo měnit. Byl slabý, tak strašně slabý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady≈Claire Lady≈Claire | Web | 23. března 2014 v 15:51 | Reagovat

Moc hezky napsané! :)
Jen tak dál :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama