Duben 2014

přebytečný článek

20. dubna 2014 v 0:56 | Berenika Affordová
Loď je na tebe moc.

To teď často slýchávám od svého vnitřního hlasu. Nezvládám to. Být tím vším dokupy je i na mě moc. Když jsem na blogu, nemám na něj náladu. Když jsem bez něj, umírám touhou psát o čemkoli mě jen napadne...
Dělá si se mnou, co chce a to já nechci. Je to jako stav beztíže. Zprvu jste rádi, že létáte, zkoušíte něco nového, ale pak najednou se ve vás ozve pud sebezáchovy a hlásá nebezpečí. A tehdy zpanikaříte. I já bych to udělala.
No, tak si říkám, proč to tady nerozpustíme? Nechci Jana J. Olava zatracovat, ale už je nad mé síly.

Měla bych si pořídit něco bezpečnějšího. Třeba hausbot...

Však se nic neděje, sejdeme se zase někdy příště. Možná zítra. Možná za měsíc nebo za dva. Třeba za rok.
Nebo se sejdeme někde v jiné dimenzi.
(já bych vsázela na novou dimenzi)

berenika-a@seznam.cz
If you want to talk

John říkával - "Žádný Krueger není na hlavu!"

12. dubna 2014 v 22:04 | Berenika Affordová |  čtenářský deník
Nikdy bych si nebývala myslela, že to udělám, ale dnes nadešel ten správný čas... Čekala jsem na tu správnou knihu, abych měla chuť o ní psát na blog. Ano, správně, chtěla bych se pokusit napsat recenzi. Poslední dobou moc nečtu, což je věčná škoda, ale nuťte se, že? Smazala jsem článek s knižní výzvou. Proč? Nuže odpověď je snadná - připadalo mi, že knihy čtu jen kvůli tomu, abych je následně mohla vepsat na svůj seznam na blogu, ale tak to přeci nejde. Nejde o počet, nýbrž o kvalitu.
Recenze asi nebude takového rázu, jak jste možná zvyklí. Budu to sem psát tak, jak to po nás vyžaduje (mluveně před celou třídou) naše češtinářka, takže tedy zázraky nečekejte, to vám říkám hned na začátek. Tak se na to tedy vrhněme! (do komentářů bych poprosila nějaké rady či připomínky, nebudu se za ně zlobit, budu jedině ráda!)
Jo a ještě abych nezapomněla - chtěla jsem vám všem poděkovat za pěkné komentáře u Chůvy. Vážně mě to potěšilo!



1 - Chůva

5. dubna 2014 v 18:49 | Berenika Affordová |  project about half-minute horrors
Je teprve pátý duben a na blog už přibývá třetí článek. Páni, nějak se mi ta aktivita sama od sebe zvedá. Na tatínkově stařičkém počítači jsem ve své nehynoucí touze psát vyhledala word. Hezky pěkně Bereniko, ale co psát? Po pár minutách hledění na facebook jsem si vzpomněla na jeden projekt, kterému jsem upsala svou účast již v únoru. Jde o projekt, který vede Ewiline a jeho oficiální název je Project about half-minute horrors.
Pravidla jsou vlastně velmi primitivní. Od Ewiline je zadaný seznam témat, na která se mají krátké hororové povídky psát. Projekt by měl trvat třicet dní, protože má třicet zadaných témat, ale známe mě...

Takže na co se v dalších několika měsících těšit?

1 - Chůva
2 - Lidská zoo
3 - Sněz nebo budeš sněden
4 - Přicházejí...
5 -Opuštěné děti
6 - Virus Collona.10zex
7 - Výtah číslo 92
8 - Poslední dům nalevo
9 - Pavoučí královna - Lidská pavučina
10 - Mami, co je pod postelí?
11 - Hra "V zajetí"
12 - Figurína
13 - v tento den si můžeme napsat horor na libovolné téma
14 - Velcí se tmy nebojí
15 - Pitevna na Hell street
16 - Klaustrofobie
17 - Hranice snů
18 - Nejhorší noční můra
19 - Závoj Mary Stertfordové
20 - Klíč ke smrti
21 - Restaurace na 9 Avenue
22 - Náhradník
23 - Jeníček a Mařenka - Sladká smrt
24 - Hon na krev
25 - Bez kůže pojdeš
26 - Halucinace
27 - Na lince je vrah
28 - Kousnutí
29 - Továrna na šílenství
30 - Telefonát

Článek, který je plný pochybných vysvětlení

2. dubna 2014 v 19:43 | Berenika Affordová |  journal
Copak bylo včera za den? Ano, správně apríl. V ten den se žádné infarkty, náhla těhotenství ani výhružné články neberou vážně. Už jsem vám říkala, že jsem výborná lhářka ("kdo lže ten krade!" - "My krademe rádi!" - nepřipomíná vám to jeden výborný divadelní počin Járy Cimrmana?) ? Žádné včerejší články se neberou vážně... Yes! Ano, vyšlo to! Ani nevíte, jak dlouho jsem si připravovala svou vlastní neaktivitu! Pokud jste dočetli až sem a ještě nezmáčkli velký křížek vpravo hore (ještě vám dávám šanci) nebo mě neukamenovali, děkuji vám! Pokud bych se chtěla s blogem rozloučit určitě bych to neudělala takovou stupidní formou jako byl včerejší článek, to mi věřte. Jsem si jistá, že pár následujících let kajutu Jana J. Olava neopustím. A kdyby ano, pořádně mě propleskněte. Nebojte.
Mám popálené ruce od tavící pistole. Už od pátku poslouchám jednu a tu samou písničku. Stěžuji si, protože v notebooku mám uložený třetí díl Fools on the hill a momentálně k němu nebudu mít pár týdnů přístup. Nedokážu se soustředit na matematiku, protože sedím s ním. Mám lehce úchylné sny o spolužácích a spolužačkách, které se nakonec mění v noční můry. Byla jsem na výstavě českého umění 20. století. Jím brokolici. Chtěla bych jedničku z enviromentální výchovy, ale nejvíc bych chtěla zase náš svatý pokoj v zelinkavé izbě. Jen s kostlivcem. Pardon - hermafroditem. Prý jsem geniální model na fotografování a mám senzační vlasy. Pokud si chcete inteligentně zamknout kolo nesmím u toho být já. Zmírám touhou po psaní. Celý týden se odhodlávám k dočtení Žízně po životě, ale nechce se mi. Těším se na sobotu a koukám na Profesionály.
Pamatuji si, že jsme s tatínkem tenhle seriál zbožňovali. Tehdy mi mohlo být tak pět možná šest let. Hráli jsme si na Boddieho, Doyla i všudy přítomného vedoucího CI5 George Cowleyho a úvodní znělku jsme si dokázali pobrukovat několik hodin v kuse. Milovala jsem to. Myslela jsem, že s odstupem těch pár málo let se mi názor na "profíky" změní, ale ejhle jsou stále tak dokonalí, jak jsem si pamatovala.
Včera jsme bezvadně napálili soudruha učitele debilního matikáře. Jelikož jsme měli dvě hodiny matematiky spolužačka začala už tu první předstírat menší bolesti hlavy a nevolnost. Tu druhou padla k zemi a druhá spolužačka jí šla dělat první pomoc s výkřiky typu "co se to stalo?" nebo "pane učiteli!?" a málem se rozbrečela (vážně, ta by měla jít na hereckou!). Učitel jen nečinně přihlížel a až po vykřiknutí slova "Apríl" nám začal vykládat o tom, jak se dělá první pomoc.
Všichni nás chválí tak upřímně, jako se chválí malé dítě, když přinese domů čmáranici pastelkou s tím, že nakreslil maminku.
Chci napsat nějakou fanfiction. Rýsuje se mi v hlavě nápad, ale spíš než o rýsování se v tomto případě dá mluvit o hrubém načrtávání. To mi připomnělo, že jsem nedopočítala dva příklady ve čtvrtletce z matiky...

Tenhle článek si snad ani nezaslouží pojmenování článek říkejme mu tedy raději slovní útvar o čtyřista a více slovech. Nějak mi ta slova nejdou pod ruku a tak ty ošklivě kostrbaté věty slepuji dokupy. Musím psát častěji, abych provětrala všechna slova své chudé slovní zásoby.

Brokolice s vámi!

I sny končí...

1. dubna 2014 v 18:46 | Berenika Affordová |  journal

I když dnešní datum skoro samo vybízí k tomu vystřelit si z vás nebo vás nějak jinak poškádlit, dnes ode mě nic takového nečekejte.
Popravdě jsem v koutku duše doufala, že tento okamžik nikdy nenastane, ale co si budeme nalhávat, všichni jsme věděli, že přijde. Všichni vidíte, jak tento blog chátrá a ztrácí to, co na něm bylo kouzelné. Jakoby se Janu J. Olavovi roztrhaly všechny plachty, které posledních pár týdnů ještě na tenkých nitkách více méně držely. Milovala jsem to tu jako nikdy nikde jinde. Věřte mi. Na svůj holý život bych vám přísahala, ale už to dál nejde. Vážně, nezlobte se na mě, nesuďte mě dle mého rozhodnutí.
Hlavně nezapomeňte na to, že jsem vás milovala, miluji a navždy milovat budu, protože jste mi dokázali vykouzlit úsměv na tváři jako nikdo jiný.
Vzpomínejte na mě v dobrém. Jako na tu hrdou kapitánku nejúžasnější lodi na světě s tou nejlepší posádkou pod sluncem...