jednodílné

Studie v modré

24. března 2014 v 21:28 | Berenika Affordová
Můj první pokus o fanfiction se Sherlockem, buďte, proto prosím shovívaví.
Za úvodní obrázek vděčím milé Kessi.

Šedé stěny

4. března 2014 v 23:03 | Berenika Affordová

Zasněně jsem poslouchal kapky bubnující na střešní okna. Měl jsem sice v plánu jít ven, ale dnes se to nezdařilo, tak jsem se usadil tady v křesle stylizovaném do sedmdesátých let. Prostornou chodbu s nespočtem dveří, ze kterých se linuly přerůzné zvuky hudebních nástrojů ať už od ladných klavírů až po lesní rohy a basy, zdobily malířské stojany plné kreseb černou tuší. Otevřel jsem si desky a bezmyšlenkovitě listoval pokreslenými papíry. Když mi nepadlo do oka nic, co by se dalo předělat nebo nějak vylepšit, ztěžka jsem si povzdechl. Bude to tím místem. Asi nikdo by se tady nedokázal soustředit. Stěny byly ledabyle přetřeny šedou barvou. Stejně barevným stropem prosakovala voda a za pravidelného rytmu kapala do plechového hrníčku v rohu místnosti. Pokud byste hledali nejponurejší místo na zemi, pak by to bylo tady.


Těžké vchodové dveře tiše zaklaply. Do chodby vešla mladá dívka. Ona nevešla, doslova přitančila, udělala pár otoček a až potom, co si mě všimla, se ostýchavě usmála a posadila se na gauč v druhém rohu místnosti. Vlasy stažené do copu se jí třpytily po mědi. Oči měla pronikavé jako hluboké studny, ve kterých se jistojistě utopil již nejeden nápadník. Celý obličej měla posetý drobnými pihami, nosík kulatý jako knoflík se lehce svažoval až k drobným rtům roztáhlým do milého úsměvu.


Stěny jakoby najednou nabraly na kráse. Jakoby hrály všemi barvami světa. Cítil jsem její krásu, cítil jsem nádheru nesynchronizované hudby vycházející z pokojů, líbil se mi dokonce i ten plesnivý strop, ale ze všeho nejvíce se mi líbila její přítomnost. Ten pocit, že tam, pár kroků ode mne sedí a dívá se mým směrem. I když jsem jí nikdy dříve neviděl, věděl jsem, že bez ní by byl můj den stále jen jedním z nudných úterků.


Dívka se mezitím uvelebila na gauči, svou dlouhou smaragdovou sukni rozložila tak, aby se jí nepomačkala, mokrý deštník ledabyle pohodila na zem a na místo vedle sebe odložila síťovku plnou zelených jablek jedno jako druhé. Jedno si vyndala a s chutí se do něj zakousla.


Vytáhl jsem si z batohu čistý arch papíru a poslední ořezanou tužku. Zběžně jsem si dívku prohlížel a snažil se zachytit každičký pramínek jejích vlasů, každou světlou řasu, ale nejvíce záležet jsem si dal na úsměvu. Dívka jakoby snad tušila, že jsem se zrovna dal do kreslení jejích úst a usmála se na mě. Cítil jsem něco co ještě nikdy předtím. Jakoby se mi v břiše prohánělo hejno motýlů. Bylo, něco…láska. Úsměv jsem jí co nejvroucněji oplatil, ale již jsem dál nedokázal skrývat své rudé líce. Dívka se rozesmála. Sklopil jsem hlavu a dál se věnoval svému výkresu.


Dívka se zvedla, ladně docupitala až k mému křeslu, pohlédla mi přes rameno a uznale se usmála. Pohladila mě po vlasech a já opět cítil šimrání motýlích křídel. Přehodila si síťovku z pravé do levé ruky a odešla zpět ke gauči. Sebrala svůj deštník, zatlačila do vchodových dveří a odešla.


Podíval jsem se na stěny, které za její přítomnosti hrály všemi barvami, ale teď to byly zase jenom obyčejné šedé stěny.

Kapky deště

23. listopadu 2013 v 22:53 | Berenika Affordová
Tentokrát nejde o slash. Zklamané obličeje si skovejte pro strejčka příhodu. Děkuji mnohokrát.

 
 

Reklama