journal

Článek, který je plný pochybných vysvětlení

2. dubna 2014 v 19:43 | Berenika Affordová
Copak bylo včera za den? Ano, správně apríl. V ten den se žádné infarkty, náhla těhotenství ani výhružné články neberou vážně. Už jsem vám říkala, že jsem výborná lhářka ("kdo lže ten krade!" - "My krademe rádi!" - nepřipomíná vám to jeden výborný divadelní počin Járy Cimrmana?) ? Žádné včerejší články se neberou vážně... Yes! Ano, vyšlo to! Ani nevíte, jak dlouho jsem si připravovala svou vlastní neaktivitu! Pokud jste dočetli až sem a ještě nezmáčkli velký křížek vpravo hore (ještě vám dávám šanci) nebo mě neukamenovali, děkuji vám! Pokud bych se chtěla s blogem rozloučit určitě bych to neudělala takovou stupidní formou jako byl včerejší článek, to mi věřte. Jsem si jistá, že pár následujících let kajutu Jana J. Olava neopustím. A kdyby ano, pořádně mě propleskněte. Nebojte.
Mám popálené ruce od tavící pistole. Už od pátku poslouchám jednu a tu samou písničku. Stěžuji si, protože v notebooku mám uložený třetí díl Fools on the hill a momentálně k němu nebudu mít pár týdnů přístup. Nedokážu se soustředit na matematiku, protože sedím s ním. Mám lehce úchylné sny o spolužácích a spolužačkách, které se nakonec mění v noční můry. Byla jsem na výstavě českého umění 20. století. Jím brokolici. Chtěla bych jedničku z enviromentální výchovy, ale nejvíc bych chtěla zase náš svatý pokoj v zelinkavé izbě. Jen s kostlivcem. Pardon - hermafroditem. Prý jsem geniální model na fotografování a mám senzační vlasy. Pokud si chcete inteligentně zamknout kolo nesmím u toho být já. Zmírám touhou po psaní. Celý týden se odhodlávám k dočtení Žízně po životě, ale nechce se mi. Těším se na sobotu a koukám na Profesionály.
Pamatuji si, že jsme s tatínkem tenhle seriál zbožňovali. Tehdy mi mohlo být tak pět možná šest let. Hráli jsme si na Boddieho, Doyla i všudy přítomného vedoucího CI5 George Cowleyho a úvodní znělku jsme si dokázali pobrukovat několik hodin v kuse. Milovala jsem to. Myslela jsem, že s odstupem těch pár málo let se mi názor na "profíky" změní, ale ejhle jsou stále tak dokonalí, jak jsem si pamatovala.
Včera jsme bezvadně napálili soudruha učitele debilního matikáře. Jelikož jsme měli dvě hodiny matematiky spolužačka začala už tu první předstírat menší bolesti hlavy a nevolnost. Tu druhou padla k zemi a druhá spolužačka jí šla dělat první pomoc s výkřiky typu "co se to stalo?" nebo "pane učiteli!?" a málem se rozbrečela (vážně, ta by měla jít na hereckou!). Učitel jen nečinně přihlížel a až po vykřiknutí slova "Apríl" nám začal vykládat o tom, jak se dělá první pomoc.
Všichni nás chválí tak upřímně, jako se chválí malé dítě, když přinese domů čmáranici pastelkou s tím, že nakreslil maminku.
Chci napsat nějakou fanfiction. Rýsuje se mi v hlavě nápad, ale spíš než o rýsování se v tomto případě dá mluvit o hrubém načrtávání. To mi připomnělo, že jsem nedopočítala dva příklady ve čtvrtletce z matiky...

Tenhle článek si snad ani nezaslouží pojmenování článek říkejme mu tedy raději slovní útvar o čtyřista a více slovech. Nějak mi ta slova nejdou pod ruku a tak ty ošklivě kostrbaté věty slepuji dokupy. Musím psát častěji, abych provětrala všechna slova své chudé slovní zásoby.

Brokolice s vámi!

I sny končí...

1. dubna 2014 v 18:46 | Berenika Affordová

I když dnešní datum skoro samo vybízí k tomu vystřelit si z vás nebo vás nějak jinak poškádlit, dnes ode mě nic takového nečekejte.
Popravdě jsem v koutku duše doufala, že tento okamžik nikdy nenastane, ale co si budeme nalhávat, všichni jsme věděli, že přijde. Všichni vidíte, jak tento blog chátrá a ztrácí to, co na něm bylo kouzelné. Jakoby se Janu J. Olavovi roztrhaly všechny plachty, které posledních pár týdnů ještě na tenkých nitkách více méně držely. Milovala jsem to tu jako nikdy nikde jinde. Věřte mi. Na svůj holý život bych vám přísahala, ale už to dál nejde. Vážně, nezlobte se na mě, nesuďte mě dle mého rozhodnutí.
Hlavně nezapomeňte na to, že jsem vás milovala, miluji a navždy milovat budu, protože jste mi dokázali vykouzlit úsměv na tváři jako nikdo jiný.
Vzpomínejte na mě v dobrém. Jako na tu hrdou kapitánku nejúžasnější lodi na světě s tou nejlepší posádkou pod sluncem...

Článek, který je přesycený nezáživnými fakty posledních dní

20. března 2014 v 19:28 | Berenika Affordová
Poslední dobou mě přemáhá ta nesmírně silná touha zabývat se čímkoliv jiným než blogem. Vždy nade mnou výhružně krouží svými pažemi, to dělá dlouho, aby mě hezky pěkně potrápila špatným svědomím. Je to taková předehra. Taková nevinná hra, zdálo by se, ale pak se mi její dlouhé ostré nehty zaryjí hluboko do duše a já z cizího popudu odcházím od počítače k čemukoliv jinému.

Popíjím Ondrášovku s příchutí lesních plodů, kazím si žaludek pravidelným přísunem želé bonbónů a koukám na Bořiče mýtů...

Poslední dny se toho semlelo celkem dost.

Dostala jsem rovnátka, jak s oblibou říkám - opancéřovali mi hubu. Ano, musela jsem nejméně hodinu strávit v jedné místnosti se dvěma mě ohromně nesympatickými paními zubařkami z ortodoncie a donutili mě sedět ve žlutém křesle! Na klín mi položily obrovský svazek gumového něčeho, co se nápadně podobalo klíčům, abych si prý vybrala barvu gumiček. A tak to vlastně začalo... vybrala jsem si Tardisově modrou.

Pár dní po tomto hrůzném zážitku se nám rozbila lampa. (Zdá se, že tyto dva příběhy do sebe vůbec nezapadají, ale zdání klame.) Novou nám pan elektrikář přivezl doslova okamžitě. Daly jsme ji zprovoznit tatínkovi a už tehdy jsme s mamkou věděly, že svítit budeme nejdříve na přes rok. Za těch pár hodin, kdy si tatínek hrál na elektrikáře, se začal bráška nudit a tak jsem v dobré míře vlezla do krabice, v níž bylo svítidlo přepravováno. Hra se uchytila a mě tehdy něco napadlo. Co takhle tu krabici přetřít modrou barvou a dodat jí špetku vesmírného šmrncu? Ano, budu mít svou vlastní Tardis! Tedy až jí natřu. Teď mi spokojeně podřimuje v koutě pokojíku, protože v kuchyni se jí každým dnem zvyšovalo riziko vyhození do tříděného odpadu spolu s krabičkami od taveného sýru, a s mírným úšklebkem se těší na jeden z těch letních dnů, kdy si vezmu do ruky štětec a modrou barvu.

Začátkem tohoto týdne jsem měla úžasnou možnost vyrazit za kulturou. Ach, jak dlouho jsem již nebyla v divadle? Věčnost! Zjistila jsem, že společenské šaty na mě opravdu nejsou stavěné.

Tak a teď se dostáváme k jádru věci, tedy tohoto článku abych byla přesnější. Už delší dobou pozoruji, jak se mi před očima protrhává ta pavučina inspirace, která doposud tak pevně držela. Možná by tedy pomohl nějaký řád, myslím. Možná bych si někam měla zapisovat, co mám nebo spíš nemám v plánu. A možná byste mi s tím mohli pomoct vy, mí nejmilejší čtenáři! Jaké články by se vám tady líbily? Jsem připravena na vše.

Asi půjdu pozměnit menu, přeci jenom s celkovým kabátkem jsem nadevše spokojená, ale menu je již delší dobu více než nepřehledné...

Pokud tento článek postrádá pointu, nevšímejte si toho.

Článek, který se zabývá věcmi mezi nebem a zemí

5. února 2014 v 15:55 | Berenika Affordová
Myslíte si, že je samo výchova špatná? Shodou okolností jsem si dnes vzpomněla na našeho profesora občanské výchovy, který je přes svůj nízký věk nehorázně moudrý. Jednou nám říkal, že vychovávat se sám k obrazu svému není špatné. Právě naopak. Je prý děsně fajn, když si na sobě člověk dokáže najít negativa i positiva. Každý by si v sobě měl udělat pořádek a já myslím, že jsem si to poslední dobou začala také uvědomovat. Je ze mě optimistický pesimista a nesnažte se mi namluvit, že nic takového neexistuje. Poloviční podíl na tom má již zmiňovaný profesor a zbytek práce odvedla moje kamarádka Adriana spolu se svojí knížkou Zákon přitažlivosti, která předkládá filozofii tvrdící, že člověk si svůj osud z větší části tvoří sám. Netvrdím, že tomu úplně věřím, ale zase nic to nevyvrací. Možná jde jen o hru psychiky. Člověk si začne více uvědomovat, že žije jenom jednou a musí se se svým osudem vypořádat. Možná si celý svůj osud zformuje sám a věří, že za to může Zákon přitažlivosti. Kdo ví, možná opravdu existuje něco mezi nebem a zemí. Co si o tom myslíte vy?

Dnes jsme byli se školou v kině na dokumentárním filmu Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama. Po jeho shlédnutí jsem si připadala vina. Vina z něčeho, co jsem neudělala, z něčeho, co nejde spravit.
Ale asi jsem byla jediná. Ostatní si stěžovali, že jim vypli Wi-Fi. Jde jim o Facebook, když před sebou mají tak nehorázně dojemný příběh. Divadlo je přeci něco jako chrám. Chrám, kde se musíte chovat uctivě za všechny dary, které nám v podobě snímků a divadelních her přináší, za tu všechnu moudrost světa smrsknutou na pár desítek minut namotanou na cívce. Asi jsem citlivá, ale beru divadlo a knihovnu jako něco mezi nebem a zemí, něco vzácného a nepopsatelně nádherného. Ach, je mi zle ze spolužáků, z jejich chování a z toho, že o sobě nevědí, jak strašně hloupí jsou a ochuzují se o všechny krásy života. Hlupáci!


Tolik krásy, lásky, bolesti a smutku zároveň. Ten film prostě musíte vidět.

☮☮☮
Všechno končí dobře. A když ne, tak to není konec.
☮☮☮

Článek, který se pozastavuje nad krásou autobusové dopravy

15. ledna 2014 v 16:53 | Berenika Affordová
Máte rádi cesty autobusem? Občas jezdím ze školy domů autobusem a myslím, že nejde něco takového nemít rád. Já je doslova miluji. To spadané barevné listí, které již zcela zdemolovala těžkotonážní kola velkých plechovek, které se neomaleně řítí krajinou nehledě na krásu přírody, na zpěv ptáků ani na lidi, jenom spěchají. Ale proč spěchají? Mají málo času? Co je čas? Nedá se vzít do ruky, ale přesto vám jednoho osudného dne proteče mezi prsty a nikdo s tím nic nenadělá ani, kdyby se na řasy postavil. Nač tedy spěchat a ochuzovat se o tu nevyčíslitelnou krásu, která je kolem nás? Kvůli penězům? Peníze nejsou všechno.

Jediné co na těch cestách nesnáším je čekání na zastávce. Určitě to znáte. Je to ten čas, kdy se podíváte na mobil klidně desetkrát za minutu doufajíc, že už nastane čas, kdy se váš vůz přiřítí z vedlejší zatáčky a shovívavě otevře svoje dveře. Avšak i tento čas vám můžou pekelně znechutit spolužáci, kteří stojí vedle vás a baví se o počítačových hrách. V těchto chvílích obvykle dělám, že je neznám a upírám svůj zrak do země doufající v to, že se můj zrak náhle změní v laserové paprsky a já propálím chodník, na kterém ti tupci stojí.

K nám domů od školy to není zas taková dálka. Pouhopouhé tři zastávky. Většinu jízdy jen tak sedím, přemýšlím a kochám se krajinou. Avšak dnes mi moje zvyky překazil autobus narvaný lidmi, protože od nového roku se maličko pozměnil jízdní řád a autobus, který měl konečnou stanici, tam kde vystupuji, přestal jezdit. Na mé oblíbené místo se vmáčkla maminka s dcerou, kterým to nemám za zlé. Kdo by totiž odolal tak bezvadnému místu? Sedla jsem si tedy plná smíšených pocitů na sedačku za nimi. Okno hyzdil nechutný hadr, který se vydával za záclonku, ale já ho prokoukla už na začátku!

Hned na první zastávce se do již tak dost plného autobusu narvala další skupinka lidí. Dala jsem si tedy tašku na klín a čekala, zda se nově vytvořeného místa někdo ujme. Ujal! Byl vysoký asi jako já, což není zas tak moc a vlasy měl vyčesané do kohouta, čímž mi připomněl bývalého spolužáka. Optal se mě, zda si může přisednout. Darovala jsem mu vřelý úsměv, kterého se jen tak někdo nedočká a pokývla hlavou. Seděli jsme vedle sebe, jen tak beze slova a na stanici, kde vystupuji, se se mnou rozloučil prostým ´Ahoj´ a já ho na oplátku nechtíc bouchla taškou do nohy.

Článek, který stručně popisuje nepřítomnost kapitánky (ne, nesežrali jí žraloci)

10. ledna 2014 v 23:25 | Berenika Affordová
Affordová žije! Třikrát hurá a nekončící sláva na její bedra!

Myslíte, že existuje nějaká beználadná nálada? Určitě to znáte. Taková ta nechuť ke všemu a všem. Nebaví vás ani jíst ani spát ani psát na blog ani koukat na televizi a o učení ani nemluvě! Podle všech by měly být Vánoční prázdniny plné radovánek, oslavování a zpívání koled u krbu, kde se sejdou všichni členové vaší nehorázně rozrostlé rodiny... Tak přesně tak to nebylo. Ne, že bych se měla špatně, to rozhodně ne, ale poslední dny jsem se do té školy už těšila. Ano, slyšíte čtete to správně - Berenika Affordová - ta která tak nesnáší školu, ale hlavně její návštěvníky- veřejně přiznává, že se těšila do školy. Skandál!
(Pokud jste to ještě nepochopili, tohle byla špatná výmluva nummer eins)

Silvestr. Hah! Naše rodina nepatří mezi ty, kteří holdují alkoholu. Ani o Silvestru tomu naštěstí není jinak. Troufám si říci, že jsme na půlnoc čekali jen tak ze zvyku. Potom jsme se rozprchli všichni do svých pokojů a konec. Nic, co by stálo za řeč.
Ale vlastně ano. Milí čtenáři, chtěla bych vám všem opožděně, ale přece popřát do Nového roku spoustu úspěchů a splněných přání, která nás všechny ženou vpřed. Ale jak se říká i pád na hubu je krok kupředu.

Nemůžu popřít, že mám školu ráda. Ona za to nemůže, je to jen nebohá stará budova, která se nemůže sama bránit tomu přívalu debilů, protože kdyby to uměla, už dávno by to udělala. Dodnes nechápu, jak mohli na výběrovou školu přijmout někoho, kdo tvrdí, že Vídeň je v Německu. I když být debil je v dnešní době dosti těžké naše třída by mohla konkurovat kde komu...

Článek, který se tváří, že je plný předvánoční atmosféry

22. prosince 2013 v 16:15 | Berenika Affordová
Všechny dárky dávno nakoupené i zabalené, sníh zakryl celé město bílou vlečkou, purpura na plotně voní a reklama na kofolu je v televizi každou minutu.

Dobře, návrat do reality.

Ráda si nechávám všechny věci na poslední chvíli. Patří to k mojí povaze těžkého flákače, vrchního zapomínače a nejlepčejšího pesimisty vůbec. Dárky většinou někde schrastím kolem dvacátého a jsem ráda, že jsem ráda a mám zase na rok pokoj. Ne, že bych neměla Vánoce ráda. To ne, ale vždycky na mě padne taková špatná nálada a jsem ráda sama. Samotu samozřejmě preferuji průběžně každý den, ale o Vánocích se tahle řekněme propast mezi společností ještě více prohlubuje. Připadám si jako blázen.
"Jediný exemplář svého druhu na světě. Ostatní se již z osamělosti a nadměrného poslouchání Beatles zavraždili!" hlásá velký nápis nad zverimexem, kde sedím v malé klícce a čekám na Doktora. Nikdo mě nechápe.

Ten debil Vande na bílém koni nepřijel, takže sníh se letos, milí zlatí nekoná! Vande, nepatří mezi moje oblíbené spolužáky, protože je strašně proti mojí závislosti na Beatles, protože "Green day jsou mnohem lepší". Aha, tak to potom jo.

Zdá se mi to nebo už všechny televizní kanály zrušily vysílání tradičních vánočních reklam jako je ta na Kofolu? Teď je v kurzu kuřízek, který dokazuje nehoráznou rozmazlenost českých dětí. Počkat nejenom českých. I ty americké by se určitě rozplakaly nad tím, že nedávají reklamu na Coca-Cola vánoční kamion se Santou, proti kterému se Češi spikli. Vždyť nám taky nikdo neříká, že Ježíšek je blbost. To je ale pravá česká ješitnost a netolerance.

Ale abyste si nemysleli, že pro mě není nic dost dobré (a jakože není) tak vám popovídám i o tom, jak k sobě mají lidé o Vánocích přeci jenom trošku blíž.
Možná jste již drobného popisu mé osoby poznali, že moc přátel nemám. Mám jednu kamarádku, se kterou se někdy nepohodneme, ale jsme tak nějak v pohodě. Nejsme jako jiné nejlepší kamarádky. Mám takový pocit, že spolu někdy záměrně netrávíme čas, což je celkem škoda (už teď vím, že tímto článkem dobrovolně dávám hlavu na špalek).
No takže zpátky k tématu. Moc přátel nemám a je pro mě vůbec vzácností, že se mnou spolužáci jednou za uherskej rok prohodí pár slov.
V pátek byl takový malý den zázraků. Konala se celkem nudná vánoční besídka, při které si ti největší borci z naší třídy dávali drahé dárky a pokrytecky mluvili o druhých jako vždy. Já s kamarádkou jsme si daly skromné dary. Balíček adresován mě obsahoval mimo jiné také bezvadnou foukací harmoniku, která vydává nehorázné zvuky, které asi nebudou zapříčiněné nástrojem samým nýbrž hráčem.

Dvě spolužačky, se kterými jsem si byla dříve velmi blízká, říkejme jim Adriana a Danča se se mnou začaly celkem dobře bavit. Opravdu nic proti nim nemám, jsou fajn, ale někdy vcelku vlezlé. Ale vážím si jich jako lidí, kterým nevadí, co si o nich druzí myslí, což je obdivuhodné. V celkem dosti zábavném rozhovoru, při kterém jsem jim vysvětlovala, že Doktor a Dr.House nejsou jedno a to samé jsem si uvědomila, že nejsem asi zas tak špatná kamarádka. Bavily se ne snad? Byla jsem vtipná a je zajímalo, o čem mluvím. To je na nich také obdivuhodné. Nejméně jedna z nich se vždycky zajímá a je úplně jedno, jestli jde o sporty, hudbu, seriály, knihy nebo jídlo.

Později se přešlo na ochutnávku doneseného cukroví (při kterém jsme se s Adrianou a Dančou celkem slušně pobavily). Já jako největší ochutnávač, i když to na mě nejde vidět, jsem se vrhla k největší krabičce s pěkně vyhlížejícími perníčky a vanilkovými rohlíčky. Jak jsem tak nad tou krabičkou stála a rozmýšlela se, který tvar perníčku si vybrat, zda kometu nebo sněhuláčka, přišel ke mně spolužák. Jediný kluk, který se odváží mluvit s takovou nulou, jako jsem já a to se mi na něm líbí. Říkejme mu třeba D. A nějak jsme se začali bavit o tom, které z toho cukroví je nejlepší. Vždycky mě udivuje, jak se mi v jeho přítomnosti rozváže jazyk. Ve škole patřím k těm tichým přišlápnutým jedincům, ačkoliv to není na povrch vyplívající, o samotě jsem celkem dost výřečná.

Tehdy jsem si uvědomila, že jsem ráda, že nejsem ten typ člověka, který dělá něco, jen aby se zalíbil druhým. Každý přeci jednou najde toho, kdo ho bude milovat takového jaký je. A to je podstata Vánoc.

My boys ∞

8. prosince 2013 v 13:47 | Berenika Affordová

Sedím tady v nudném pokoji a zabíjím svůj čas, jak se jenom dá. Měla bych se jít učit debilní rovnice a názvosloví solí, ale nechce se mi. Nějak se mi nechce nic. Z televize vyřvávají hity devadesátých let, které si pustila mamka, ale nějak nedokážu docenit jejich melodie. Myslím jen na jedno. Nebo vlastně na dvě. John, on tady měl být. Nevím jestli se mi chce brečet nebo jen beze slova seděl a koukat do prázdna. Nedokázala bych ani jedno. Navíc mám rozepsanou povídku o Johnově smrti, ale kdybych ji měla dopsat rozbrečím se a je s tím konec.

Tak jen dál sedím s výhledem na adventní věnec, kde si spolu hrají dva rudo žluté plamínky ohně. Svítí za ně.
Za George a Johna.

George

29. listopadu 2013 v 15:36 | Berenika Affordová
Nedokázala jsem uvěřit tomu, že dnes se stalo ještě něco horšího, než to, že si před spolužákem, který se vám líbí, začnete hrát na Doktora a vykládat o tom, že Tardis čeká před školou. Ale stalo se...


Forever in our hearts, darling
25.2.1943 - 29.11.2001

R.I.P. George Harrison
 
 

Reklama